úterý 22. července 2014

RC recenze: Nemám žádné jméno

Nemám žádné jménoPůvodní název: Nemám žádné jméno
Autor: Dagmar Hilarová 
            + Bronislava Janečková, Evžen Hilar, Hana Benešová
Žánr: Autobiografie
Nakladatelství: Fragment
Datum vydání: 2012
Počet stran: 96

Anotace
Neuvěřitelný příběh o osudu české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové, která jako patnáctiletá strávila dva roky v terezínském ghettu. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekman, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.


Pár slov k obálce
Obálka téhle knihy je skvělá. Židovská hvězda a na pozadí ostnatý drát, oboje v šedých barvách. Dokonale a přitom stručně vyjadřuje náladu příběhu.

Ik heb geen naam  
Holandská obálka    

O autorce
   Dagmar Hilarová (26. březen 1928, Praha - 1. červenec 1996, Praha) byla česká spisovatelka a básnířka. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala pře 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Psala verše, povídky, aforismy, texty k písním, epigramy a knížky pro děti. Její verše vyšly ve francouzštině, holandštině, němčině, angličtině, maďarštině a drobná próza v esperantu. V pražské Viole byla uvedena tři pásma její poezie. Její básně byly recitovány v Umělecké besedě v Praze. Spolupracovala s československým rozhlasem.
    V letech 1943-1945 byla Dagmar Hilarová internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ této knihy. V knize použitou, zhudebněnou báseň Chléb na gramofonovou desku nazpíval národní umělec Karel Berman.

Můj názor na knihu
PERO MĚ TENKRÁT NEPOSLALO
SALVU ZA NIMI
BYLO JEŠTĚ MLÁDÍM ROZSKŘÍPANÉ
ALE UŽ PLNÉ VZDORU

   Kniha, o které právě čtete, je autobiografií jedné ženy, která byla jako patnáctiletá deportována do koncentračního tábora v Terezíně a přežila ho. Jako jedna z mála. Jedna z tisíce. Víte, vždycky jsem se tématu druhé světové války podvědomě vyhýbala. Říkala jsem si, že přece vím, co se stalo a že jsme se to učili ve škole. Ve škole nás ale učili letopočty, názvy bitev a počty obětí. Před touhle knihou a jedním výletem jsem ani vzdáleně netušila, CO se také stalo za druhé světové.

Ač to zní paradoxně, zdá se mi život nádherný. I tady, za hradbami a dráty, svítí slunce.

   Kniha Nemám žádné jméno je neuvěřitelně emotivní a autentická. Autentická proto, že je seskládána z deníkových zápisků Dagmar Hilarové, která v té době byla dospívající jako já a přesto nežila ani trochu jako já. Víte, až při čtení nečeho takového si skutečně uvědomíte, co se dělo, čeho byli lidé schopní a že to není vůbec dávno. Mně osobně je tahle autobiografie o to bližší, protože jsem v Terezíně sama byla. A nebyl to školní výlet, v bývalém ghettu jsem strávila celý víkend. Nikdo, kdo tam nebyl, nemůže pochopit, jaké to tam je. Jaké to je tam být, jíst, spát a slyšet všechna ta zvěrstva, která probíhala nejen v Malé Pevnosti. Celou dobu té exkurze jsem se jakoby permanentně třásla a vydrželo mi to i pár dní po návratu domů. Koneckonců se mi třásly ruce i při čtení téhle knihy.
 
Matky odtrhli od dětí a ženy od mužů.

   Kolem téhle autobiografie je ale více, než by se zdálo. Oficiálně je ve světě totiž považována za její autorku holandská spisovatelka Miep Diekmannová, která tvrdí, že tuhle knihu sestavila z neucelených deníkových zápisků paní Hilarové. Tímhle výrokem začala honba za pravdou pro dva rozhlasové dokumentaristy, kteří nakonec shromáždili dostatek důkazů a svědectví o pravém autorství, že celý tenhle jejich příběh připojili ke knize. Přesto je ve světě tahle kniha stále prodávána pod jménem Miep Diekmannové, která na své verzi vzniku knihy stále trvá. Nemám žádné jméno je tudíž pro autorku dvojnásobná bolest – vzpomínání na koncentrační tábor a ukradené autorství.

Taková jsi ty, lásko, dokážeš změnit ráj v peklo a peklo v ráj.

   Hodnotit tuhle knihu je nemožné, protože jak můžeme hodnotit něčí vzpomínky? Proto je tohle určitě nejtěžší recenze, jakou jsem kdy musela napsat. Celou dobu jenom mačkám Delete a snažím se své  pocity a dojmy napsat lépe. Nakonec tedy napíšu jen, že tahle kniha pro mě byla neskutečně silným zážitkem, na který si budu pamatovat do konce života. Podle mě by si měl každý přečíst něco takového a nezavírat oči nad tím, co bylo, a co by se už nikdy nemělo stát znovu. Víte, fikce je krásná věc, ale my žijeme v realitě.



A to je konec pohádky, kterou jsem si sama nevymyslela.
…/…

Tímto bych chtěla srdečně poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. 
Více o této knize se můžete dozvědět zde.

Zdroje: anotace & obálka: goodreads.com
             o autorce: wikipedia.org
             doprovodné obrázky: google.com

1 komentář:

Děkuju za projevenou podporu nebo kritiku, obou si vážím.